Reporty ze závodů

{mos_sb_discuss:5}Náhodou se mi o Velikonocích podařilo dostat do Anglie na velké čtyřdenní závody. Rozhodl jsem se tedy napsat o tom epos.

 

 

Původně jsem vůbec neměl v plánu jet na JK 2007, ale v lednu se mi ozval můj napůl známý z Anglie, Tim Pribul. Potkal jsem ho před třemi lety, když jsem byl poblíž Londýna s juniorama na JECu. Kontaktoval mě s tím, že jeho předci pochází z České Republiky, a jestli teda nejsme příbuzní. Později se dopátral toho, že jeho pradědeček žil v Mariánských Lázních, tak jsem mu pomohl vydolovat z matriky nějaké údaje. Příbuzní teda nakonec nejsme.

 

Dost bylo omáčky, dostávám se k samotným závodům. V pátek, 6. dubna se běžel sprint v novém univerzitním kampusu University of the West of England v Bristolu. Terén byl celkem normální sprintový, hodně budov, zákoutí, chodníčků, plotků, závěr trati v malém parčíku, kde mohli diváci dobře sledovat závodníky. Na trati bylo několik voleb, povětšinou jestli oběhnout barák zleva nebo zprava, ale občas vás to mohlo stát dost vteřin. Z mého pohledu tedy velice pěkný sprint.

Až na to, že se k ražení nepoužívalo SI, ale EMIT. Nikdy jsem s tím neběžel, ale už jsem to někde viděl, takže jsem se moc nebál. Radši jsem si ale šel vyzkoušet ražení na demo kontrolu, která byla na shromaždišti. Pichl jsem emitku do botky (v Anglii tomu říkají "shoe", nevím, jak se tomu říká u nás, takže tomu budu říkat botka), nic nepíplo, ale displej začal blikat, takže to asi bylo naražené. OK. Trošku mě ale zarazilo, že na první kontrole žádná botka na stojanu nebyla. Díval jsem se kolem, jestli není spadlá, nikde nic (asi to někdo ukradl), tak jsem se rozhodl, že narazím do mapy. Rozbalím mapu, hledám R políčka ... kurňa nikde nic. Do kelu. Asi je něco špatně. No nic, narazil jsem do rožku mapy a vydal se na dvojku. Po cestě jsem viděl pár dalších cizích stojanů a ani na jednom botka nebyla.

Tu jsem si uvědomil, že asi dělám něco špatně. Spasil mě kdosi, kdo doběhl zároveň se mnou na druhou kontrolu, zabořil svou emtiku z boku do lampionu a odběhl. Trošku nechápavě jsem začal prozkoumávat lampion a hle, jedna strana lampionu byla plechová, s nakreslenou siluetou emitky. Tak jsem přiložil tu svoji a displej radostně zablikal. Inu jsem kus ....la a neznám způsob ražení. Na jedničku jsem se už ale nevracel. Doběhl jsem do cíle s tím, že zkusím překecat pořadatele, aby mi tu jedničku uznali i v mapě (i přes to, že to byla vyloženě moje chyba). Začal jsem překecávat, vypadalo to nadějně, pak mi vyčetli emitku a zjistilo se, že tam mám všechno plus pár cizích kontrol navíc. Prostě technologie jde dopředu, EMIT karty verze 3 jsou bezdotykové a stačí se ke kontrole přiblížit na malou vzdálenost. PONAUČENÍ: příště si vyzkoušej ražení na VŠECH demokontrolách. Na shromaždišti byla totiž ještě jedna bezdotyková, já jsem si to samozřejmě zkoušel na té staré.

 

Druhý den, v sobotu, 7. dubna, se běžela klasika, ale elita (nějakým omylem jsem se tam dostal) měla jenom zkrácenou, bo v nedělu byla připravená eliťácká klasika. Terén byl docela zajímavý. Jednalo se o lokalitu Forest of Dean, konkrétně o část, kde v minulosti probíhala těžba černého uhlí a výroba dřevěného uhlí. Do plochého kopce se zařezávalo hluboké údolí s několika bočními údolíčky, jejichž svahy byly posety mnoha plošinkami. Sem tam byla taky nějaká navezená halda a celé to doplňovaly mraky ostružin, naštěstí ne v celém lese. Stavba tratí byla podle mého velice pěkná, stavitel se přirozeně vyřádil v plošinkách a detailech, kterých měl k dispozici poměrně hodně a zároveň byly na delších postupech překonávajících údolí pěkné volby postupů. Tentokrát se neběželo s emitkami verze 3, ale verze 2, takže na všech stojanech byly klasické botky, což mě uklidnilo.

Když jsem stál frontu na ToiToie, uviděl jsem borce, který měl dres, podržte se, SKOB Zlín. Nedalo mi to a zeptal jsem se ho, jestli je z Česka. On na to ale, že ne. Tak se ho ptám, kde vzal ten dres, že mám stejný (ukazuju mu ho) a že su z toho klubu co má na prsou. Říkal, že byl kdysi u nás v republice a že si s nějakým zlíňákem vyměnil dres. Svět je malý. Přiznejte se, s kým to vyměnil?

 

Třetí den, v neděli, 8. dubna se běžela taky klasika. Tentokrát i v elitě (16 km), kde se startovalo podle výsledků ze soboty, ale ne hendicapově. Prostor závodu sousedil se včerejším, takže byl terén hodně podobný, nicméně bylo k dispozoci více teréních  detailů, zejména jedna pěkně velká a vypečená halda. Samé kudrlinky. Moc pěkné.

Na desáté kontrole se mi podařilo doběhnout přede mnou startujícího Nicka Barrablea. Na zádech měl Great Britain Squad, Angličan jak poleno. Teda aspoň do té doby jsem si to myslel. Na postupech jsem se za ním většinou táhl, protože byl na mě dost rychlý, ale v dohledávkách jsme byli občas spolu, někdy jsem mu i pomohl. Když jsme tak jednou dohledávali nějakou kontrolu, uviděl ji první a říká "Vlevo!". Říkal jsem si, že jsem se asi přeslechl a už jsem to dál neřešyl. V cíli mi to ale nedalo a ptal jsem se ho, jestli něco říkal česky a on že jo, že běhal za Teslu Brno. Možná to víte a nepřijde vám to divné, ale já jsem to nevěděl a tudíž mě zaskočilo, že Angličan dohledává česky.

 

Na velikonoční pondělí, 9. dubna se konaly štafety. Teda spíš takové sprintoštafety. Závodilo se totiž v bývalém vojenském muničním skladu Caerwent, který v současnosti sporadicky armáda využívá už jen pro bojový výcvik. Byla to taková napůl skládka, napůl rozstřílené baráky, mezi nima občas nějaký cvičný terč, maketa tanku nebo vrtulníku a hlavně spousta zákopů, plotů, krytů, valů, křáků a bůhví čeho dalšího. Taky tam bylo několik kusých kolejí, na kterých stálo pár vagonů, kde si asi hoši hrávají na vojáčky. Co bylo ale nejzvláštnější, nebyl tam skoro žádný les. Oproti tomu tam bylo docela dost odkalovacích nádrží, z nichž některé přetekly, jak hlásaly varovné cedule na shromaždišti. Na mapě byl jeden malý rybník, ale v reálu tam byly dva, dovedete si představit čím asi naplněné. Naštěstí to moc nesmrdělo. Prostor byl jako stvořený pro štafety, vidět bylo skoro kilometr daleko. V zorném poli neustále desítky běžců, a to vše bez nějakých zbytečných koridorů. Bylo to zábavné a napínavé, přesně jak by štafety měly být.

 

Po všechny čtyři dny byly mapy tisknuté na Pretexu nebo něčem velmi podobném a nemohl jsem si stěžovat. Jenže ono za celý týden ani jednou nezapršelo... Pak věřte povídačkám o anglickém počasí...koule!

Jináč musím celé závody a vůbec celý týden v Anglii zhodnotit samými superlativy, protože za a) se mi tam hrozně líbilo a za b) jsem celý týden neviděl ani jeden počítač (akorát u vyčítání emitek). Za bod a) patří díky Timu Pribulovi a jeho rodině (a taky jeho klubu Chigwell & Epping Forest OC). Cítil jsem se tam jak doma. (doufám, že teď všichni brečíte dojetím)

A kdo to dočetl _celé_ až sem, není normální. Tak.

Pro přidávání komentářů musíte být přihlášeni.