{mos_sb_discuss:5}Průběh 4. etapy (SO 9.9.2006 Porto Tolle)
Na shromaždišti jsem si hodil tašku k divácké kontrole a po zkušenostech z E1 jsem si prohlédl doběh. Na startu jsem si obzřel soupeře, abych věděl, koho budu stíhat. Olda Přinda už měl na mne skoro 10 minut, polovinu trati mohl jít pozpátku. Něco přes 3 a 3/4 minuty přede mnou startoval Petr Ludvík (Stadion Nový Bor). Ten by musel přinejmenším uklouznout na některém molu a spadnout do řeky a pořádně nasáknout vodou (to by ještě musela být 9, protože 11 a 12 byly už blízko cíle), aby ztratil 2. místo. Byl rychlý a že by zakufroval v pravoúhlé síti na Itálii poměrně širokých ulic, to se nedalo předpokládat.
Zato další 3 závodníci byli naskládáni ve dvou minutách přede mnou a s tím už by se na trati 2900 m dlouhé dalo něco dělat. Na třetí pozici s náskokem 2 minut figuroval ve startovní listině nejlepší člen izraelské výpravy, čtvrtý Rumun asi 1 a ½ minuty a Miroslav Sikora (Baník Ostrava) 50 vteřin přede mnou.
Vystartovali první veteráni. (Zajímavé bylo, že nestartovali v čase 0:00, ale např. v 5:26 a 5:34, když měli celkový součet časů po 3 etapách např. 65:26 a 55:34.). Jindra Dohnalová s Oldou Přindou odstartovali necelých 10 vteřin po sobě. Na přechodu přes hlavní silnici policisté zabezpečovali nerušený přeběh závodníků. Jindra se zanedlouho objevila v dohledu startu znovu, oči zabořené v mapě, na 2 obíhala po hlavní cestě. Oldu nebylo vidět. (muži i ženy měli stejnou trať). Odstartoval Petr, jako by ho bodl do slabin. A postupně všichni ostatní.
Konečně přišla řada na mne. Nakopl jsem start (jak jinak), pohrdaje přechodem jsem se propletl mezi auty. Ještě než jsem narazil 1, pátral jsem očima, kam zmizel Olda. Ten měl oči všude a všiml si nezakreslené ulice, kterou si zkrátil cestu na 2. Krátce jsem ji zahlédl a po naražení 1 využil také. Namlsán úspěchem jsem pak před trojkou nedočkavě odbočil o ulici dříve a trklo mne až neobvykle moc projíždějících aut. „Jsem na té široké třídě“, blesklo mi hlavou, „půlminuta v tahu.“ Prolétl jsem 3 a před 4 viděl Izraelce, jak se marně chytá uprostřed ulice. „Ještě že někdo zmatí víc, než já“, oddechl jsem si napůl ulehčeně. To jsem však ještě nevěděl, co mne čeká. Jakmile mne zmerčil, že jdu najisto, vyrazil za mnou, jako když do něj střelí. Narazili jsme 4 a cestou na 5 se vehementně snažil dostat přede mne. Takticky jsem zvolnil, neboť jsem tušil, že od 5 odběhne špatně, a nechal ho jít před sebe. Správně jsem odhadl, že je totálně zmatený. Tento tah mi stoprocentně vyšel. Izraelec odběhl úplně na druhou stranu, snad ho ještě víc zmátl nezakreslený plot před námi. Našli se i takoví, kteří jej přelézali a proráželi hustník. Na 6 jsem volil nejrychlejší malou obíhačku po silnici. Cestou na 7 jsem potkal Izraelce. Když viděl, že jdu do protivky, otočil to, chvíli běžel mým směrem, než se vzpamatoval a opět obrátil. „Tak, jednoho jsem se zbavil, kde jsou další?“, pátral jsem před sebou a uviděl Mirka Sikoru. Byl na dosah. „Za ním“, zavelel jsem si a dotáhl ho na 8. Zbýval ještě jeden do umístění na „bedně“. Následovala asi 1 km dlouhá rovinka po nábřežní hrázi s několika odbočkami ke kontrolám umístěným ne více než 50 m od cesty. Do cíle zbývalo 1300 m. Rumuna jsem viděl asi 300 m před sebou a vyrazil k prakticky beznadějnému stíhání, doufaje v nějaký zázrak. Rumun telepaticky vytušil nebezpečí, ohlédl se a ještě s hlavou obrácenou nazpět zrychlil. I na tu dálku musel vidět to odhodlání. 300 m před cílem už mi bylo jasné, že ho nedotáhnu, měl ještě asi 150 m náskok. V cíli jsem zjistil, že jsem nenarazil diváckou kontrolu č. 10, na kterou jsem ještě na 9 myslel, jak ji naběhnu. Rumun ji v té honičce vynechal a já šel slepě za ním. Hlavně, že byla vidět z cesty (byla od ní 20 m) a měl jsem u ní tašku. A tak jsem možná přišel o celkově 3. pořadí, v etapě o 2., nebo 3. (tam to bylo o vteřiny).
Asi za necelou minutu přiběhl Mirek Sikora, který v tu chvíli ještě netušil, že si doběhl jak pro 3. místo v etapě, tak pro 3. místo celkově. Izraelec doběhl až za několik minut a jenom krčil rameny a rozkládal rukama. Olda Přinda, který, vědom si náskoku, závěr podvědomě vypustil, skončil celkově sice 1., etapové vítězství však přenechal celkově druhému Petru Ludvíkovi. Ve veteránkách suverenitu potvrdila Džindra Dohnalová (jak její jméno vytrvale vyslovovali Italové) čtyřnásobným prvenstvím.
Pro nás poněkud neobvyklé bylo kompletní vyhlašování 4. etapy, zvláště když šlo o hendikepy. Zato v celkovém pořadí byli vyhlašováni pouze vítězové.
Prvenství v ženské elitě putovalo do Rumunska, v juniorkách do Slovinska, ostatní kategorie se staly kořistí našich běžců. Italové se tak v průběhu her stačili naučit pokřik: „Kdo neskáče, není Čech (respektive Moravan či Slezan)“.
Z této zdařilé akce Hana orienteeringu jsem si tedy kromě nezapomenutelných zážitků a celkově vzato sportovního neúspěchu odvezl velkou zkušenost. Ukázalo se, že dovolenou a závody lze spojit, kdo však pomýšlí na úspěch, neměl by přehánět ponocování a chtít všechno stihnout. Já jsem sice, stejně jako moje nohy, nedostatek spánku nepociťoval, ostatně na to nebyl čas, můj mozek byl ale jiného názoru a dával to najevo občasnou výstražnou stávkou.
Při orienťáku to chce nejen běžet, ale též soustředit se, myslet, myslet, myslet a ještě k tomu přemýšlet.
Rozhodl jsem se, že nabyté zkušenosti zúročím jindy a jinde, ale o tom snad někdy příště.
Jindra st.
