Na úvod něco málo o techologii tisku map. Nebojte, nezačnu u Guttenberga, omezím se jen na čtyřbarevný ofsetový tisk a elektrografický tisk (barevné laserové tiskárny).
Co mají obě technologie společné, je princip vytváření barevného obrazu skládáním malých bodů základních barevných složek (Cyan, Magenta, Yellow, blacK), uspořádaných v tzv. autotypickém rastru (jsou i jiné varianty). Výsledný dojem barvy pak vzniká až v oku. Obě technologie jsou také určitou formou tisku z plochy, tj. tisknoucí i netisknoucí oblasti jsou ve stejné výšce. (Další možnosti jsou tisk z výšky - typicky knihtisk a tisk z hloubky - typicky rytiny např. pro tisk cenin.)
Obě technologie se zásadně liší principem udržujícím barvivo pouze na tisknoucích částech plochy. U ofsetu se využívá různé přilnavosti (mastné) barvy k zvlhčenému a nezvlhčenému povrchu tiskového plátu (kovolistu, na němž je fotochemickou cestou vytvořen stálý obraz tiskových bodů), u "laserového" tisku se využívá různého elektrostatického náboje tisknoucích a netisknoucích bodů na elektrofotocitlivém tiskovém válci (nestálý obraz se vytváří lokálním vybíjením povrchu zmenou vodivosti vyvolanou osvětlením laserovým paprskem, odtud vžité označení laserový tisk), díky němuž na příslušných místech ulpívá či naopak neulpívá práškový toner. V obou případech se pak barvivo přenáší na potiskovaný materiál, většinou papír, na němž se fixuje v případě ofsetu schnutím (resp. vyprcháním rozpouštědel) a v případě laseru tepelně, zažehlením za vysoké teploty (cca 170°C), což je druhý a poměrně zásadní rozdíl. Třetí rozdíl je v trvanlivosti tiskového obrazu. Zatímco fotochemicky vytvořený obraz pro ofset vydrží přes 15000 výtisků, je elektrostatický obraz jednorázový, pro přenos barviva na další médium se musí náboj odstranit.
Co nás ale zajímá nejvíc je operativnost, rychlost, kvalita a cena (pořadí si zvolte sami).
Operativnost u ofsetu je pojem velmi relativní, je to prostě fabrika se vším všudy, která musí jet, aby se uživila a nečeká na nějakých pár set mapek formátu A4 pro trojoblast. V každém případě ale čas výroby kovolistu, nasazení a seřízení strojů a rozjetí linky je v řádu hodin, které pak nakonec zaplatíte. Laserovka, pokud ji máte a nedojdou vám zrovna tonery, je k tisku připravena od zapnutí tak do čtyř minut (nažhavení na provozní teplotu a vnitřní testy).
Rychlost je u ofsetu vysoká, běžně kolem 10000 archů/hod, při běžném formátu B2 to je 40000 map A4 za hodinu (tj. 666ks/min), no a co vy včil s tím. Laserovka se s touto rychlostí měřit nemůže, i když dnes uváděné rychlosti kontinuálního tisku jsou kolem 30 stran/min, platí pro standardní kvalitu tisku 600*600 dpi, což je pro mapy žalostně málo. V plné kvalitě klesne rychlost asi na 8-10 str/min.
Kvalita, v tomto případě dosahovaná kvalita zobrazení, je zatím taky ve prospěch ofsetu. Speciální RIPy na přípravu výtažků na kovolisty běžně pracují s rozlišením 2400 dpi, pro speciální účely i mnohem více, a pochopitelně zvládají všechny ty finesy s přetisky, trapováním a podobnými vymyšlenostmi. Pro orieťácké mapy je důležité zvládnutí přetisku (samozřejmě to musíte mít nastavené už v kresbě), aby nedocházelo k "vypálení" jednoho objektu pod druhým (např cesty pod spojnicí kontrol). Laserové tiskárny se už vypracovaly k použitelnému rozlišení 1200 dpi (pořád je ještě nejmenší tisknutelný bod čtyřikrát větší než u ofsetu) a některé zvládají i interpretaci přetisků. Sice se to prijeví na rychlosti zpracování prvního výtisku a na potřebné operační paměti tiskárny, tedy její ceně, ale to není až tak zásadní. Nižší rozlišení se dá s výhradami použít snad pro měřítka 1:10000 a větší (školní mapky 1:4000 atp.)
Cena je samozřejmě alfou a omegou, protože "...ni kuře nehrabe zadarmo..." a někdo, tedy konkrétně my, to zaplatit musí. Pořídit a udržovat v chodu ofsetovou tiskárnu musí stát hezký balík a podle toho taky stojí hodina strojového času. pokud pomineme papír, který potřebujeme v obou případech, vyjde nás 1000 map na nějakých 1-2 minuty vlastního tisku plus asi hodinu přípravy... No prostě rozumé ceny se dopracujete při nákladech asi od 4000 výtisků výše. Laserovku pořídíte neskonale levněji, i když zrovna za babku to taky není, a i její provoz něco spolkne (tonery, přenosové pásy, tiskové válce), což je potřeba započítat do ceny výtisku. Ukazuje se, že poměrně slušné amortizace se dosáhne kolem 20-25000 výtisků, dál už jsou relativní náklady na stránku poměrně stálé. Při tisku 1000 ks map na oblasťák to ale vychází na 20-25 let, což je poněkud moc, je proto potřeba tisknout za rozumnou cenu i pro další zájemce.
Těm, co přečetli úvod až sem gratuluju a těm, co ho přeskočili, se ani moc nedivím.
V celém předchozím textu bylo naprosto jedno, na jaký materiál tiskneme, protože na něco holt tisknout musíme, jinak jsme bez mapy.
Papír, skvělé médium, prověřené staletími, navíc, jak je notoricky známo, snese všecko. Ovšem kromě vody a ohně. Zatímco v ohnivých polích běžně neběháme, déšť na nás dští celkem běžně (a ve Španělsku obzvlášť tam, kde je pláň) bez ohledu na to jestli závodíme nebo pořádáme (Lukov, Všemina...). Před vodou musíme mapu chránit nějakým mapníkem, který něco stojí a mapa do něj nenaleze sama. A zase tu máme možnosti. Buď dáme do pokynů, že na to kašlem, ať si každý zařídí vše potřebné nebo to riskne - levné ale neprofesionální, nebo zajistíme obaly (zaplatíme) a necháme samoobslužně na startu - vhodný kompromis, za pěkného počasí ušetříme, za deště ale musíme zajistit sucho pro mapy i obaly, protože mokrou mapu do obalu nedostane nikdo a suchá mapa při dotyku s mokrým obalem přestává býti suchou a platí předchozí tvrzení, nebo to teda vezmem celé na sebe a všechny mapy hezky zabalíme, načež se ukáže, že nejpozději půl hodiny před startem přestane pršet a my jsme si tu pakárnu mohli klidně odpustit.
Plast, tedy syntetický papír, médium odolné až nezničitelné (např. DuPont Tyvek, Arjobex Polyart a mnohé další), s povrchovou úpravou podobnou papíru umožňující tisk běžnými tiskovými barvami. O jeho roztržení se musíte opravdu hodně snažit, když sebou řísnete do blata, stačí mapu přemáchnout v kaluži a je to skoro OK. Barvy můžou mít občas horší přilnavost a mohou se odřít (do materiálu se nemají šanci zasáknout), záleží na konkrétní kombinaci materiálů. Vodu snáší fakt skvěle, ale zásadní problém je s teplotou. Tedy ne s běžnou venkovní, a celkem ani s arktickými mrazy, kdy by začal křehnout a praskat, ale s tou v zažehlovacích jednotkách laserových zařízení (viz něco z technologie). Pro malonákladový tisk "na koleně" resp. na klubovně je tedy nepoužitelný. Cena bývá rozhodně nezanedbatelná, navíc se musí objednat poměrně velké minimální množství a to se dá udat jedině při pravidelném tisku dobře obsazovaných akcí, jako třeba O-ringen, Jukola apod.
Polosyntetický papír (Neenah-Lahnstein Pretex), jestli se to tak dá nazvat, je něco mezi. Má papírový základ se syntetickými přísadami, které zajistí, že se ve vodě nerozklíží, a přitom to není tenký plast, který se při zahřátí "rozteče". Tohle by mohla být vhodná kombinace, zvlášť když jeden z typů výrobce označuje jako "laser copy & print". Podařilo se nám od výrobce získat několik listů na testování v reálných podmínkách, protože každá tiskárna je trochu jiná (mechanické podavače, přenosové médium, složení tonerů, zažehlovací teplota) a použití orieťáckých map je odlišné od užití map turistických.
Vzorky Pretexu (30.090 a 50.100) jsem použil na tisk několika map na trénink, jeden vzorek jsem zmuchlal ve vodě a pak jsem ho zhruba 40 minut žmoulal při výklusu, aniž by se stal nepoužitelným a vzorky z tréninku vypadaly, že by to mohlo být slušné. Pretex se sice dá roztrhnout, ale samovolně se to nikomu nestalo, v místech několikanásobných ostrých přehybů se odírala barva, ale asi tak stejně, jako když totéž provedete s papírem. Pro další test jsem natiskl 6 map (na P30) pro závody ve Vracově (H21L1 a D21L), které dostali naši lidi, aby nám to v případě nevhodných vlastností cizí neomlátili o hlavu a nechtěli třeba zrušit závod. Mapy, vrátily se mi 4, jsou sice slušně "jeté", ale, až na jednu, stále dobře čitelné, což je vzhledem k deštivému sobotnímu počasí slušné. U jedné je materiál rozedřený, patrně od poutka nebo nějakého protiskluzového prvku palcovky, takže tam samozřejmě kresba není.
Další vzorky jsem pak použil na mapy na navazující soustředění, kde jste je někteří z vás "vyfasovali" a věřím, že také úspěšně otestovali. Z těchto map jsem ale bohužel zatím žádnou neviděl, abych si udělal nějaký obrázek. Pokud si vzpomenete, vemte je prosím s sebou na závody, ať se kouknu. Díky.
Co mi ale zatím zcela chybí jsou vaše zkušenosti s těmito mapami, ať už pozitivní nebo negativní. Proto vás všechny prosím, napište do komentáře k tomuto článku jak se vám s těmito mapami běželo a jestli byste přivítali tento materiál na běžných závodech v oblasti nebo jestli se vám zdá pro naše účely nevhodný (a proč). Taky prosím napište jakou variantu jste měli (označení je natištěné na rubu) a jakou buzolu (palcovku nebo klasiku nebo nic) jste používali. Pomůže nám to v hodnocení, jestli tudy může vést ekonomicky a technicky přijatelná cesta.
Za všechny postřehy, náměty a připomínky vám všem předem děkuji.
