Kdo je Tomeš, víte. Těsné boty pochopíte. Proč je kocour? Rýmuje se s Mikeš – to nebude všechno.{mos_sb_discuss:5}
Na letošní Krkonošskou sedmdesátku jsme málem nejeli. Nejdříve kvůli povinnému závodu na Třeštíku, který se měl konat ve stejném termínu, den před K70, pak kvůli psychosomatické bolesti v Chláďově koleni. Nakonec však byl závod na Třeštíku přesunut o týden dopředu (tam jsem porazil jak Jiřina, tak na stopě bydlícího Podmola) a Chláďu na poslední chvíli nahradil Bingo.
V pátek odjíždíme ze Zlína 3 + 1: já, Tomeš a Bingo. Po cestě, kterou absolvujeme s Rudlou z konkurenčního týmu KVS Pozlovice, se stavujeme u Kazboše v krámě s běžkařským vybavením, abysme zjistili, co se na zítřek glídruje. Tomeš kupuje nové SKATE boty. Dovídáme se akorát informace k ničemu, jako: že není dobré jet K70 v nových botách, že se maže molybden a žluté HF TOKO – což nemáme, že zítra bude rychlejší klasikovat než bruslit atd. No zkrátka se potvrzují Lennonova slova „Nevěřte nikomu, komu je přes třicet“. Nebo tak napůl, neb Tomeše nové boty trochu mučily, ale klasikou bysme to jeli ještě dnes.
Ve Špindlu presentujeme. Jsou tři stupně nad. Převlíkáme se a vyrážíme dopilovat techniku. Sníh je dobrý, docela to jede. Přede mnou mi mizí Rudla s Bingem. Tomeš taky, ale zamnou. Bojuje s novými botami. Čekám. Protahuju. Už vidím záři z jeho nových bot a roztrhaného dedáče; povídám mu: „V tom snad zítra nepojedeš?!“ Věci má naštěstí vyprané. Dojíždíme ty dva mistry. Jedem zpět. Celkem 70 minut proklouznutí.
Ubytujeme se a dáváme několik chodů jídel, hlavně Tomeš – má ze zítřka respekt. Z hospody nás chce slečna dostat zapínáním klimatizace. Oblíkáme si bundy, dojídáme, dopíjíme a jdeme mazat. KVS Pozlovice mažou, co Kazboš radil, a na závěr práší (jako bys chtěl posypat buchty cukrem) fluorem. U nás je máza jasná – dvě vrstvy červeného HF SWIX. Pak jdeme spat, tedy přesněji: ještě něco pojíme a jdeme spat. Bingo chrápe, Tomešovi se spí špatně – má ze zítřka respekt.
Startujeme předposlední v 8:20. Furt do kopce. Docela to na hajflór jede. První dvě hodiny jízdy se prosmýkáváme startovním polem jako lasičky. Zjevení se proti nám objevuje na 26. kilometru – vedoucí tým, který už má za sebou 46 km. K Černé hoře už jedeme osamoceni. Semtam předjedeme nějaký tým, jehož někteří členové mají větší krizi než já. Tomeš má stále ze zbývajících pětadvaceti kiláků respekt a jede se mnou vzadu. Čůrat mám prý až po sjezdu, aby to jelo rychleji. Jede mi to dobře, můžu si ve sjezdu dáchnout. Dole čůrám. Další občerstvovačka a kontrola. Po tatrankách chytám druhý dech a doháním kolem ženských týmů, co jedou 50 km, ten svůj. Tomeš má trochu krizi. Poslední kopec, někteří ho jdeme pěšky. Nahoře si pogratulujem. Už nás čeká jen cca 12 km, převážně z kopce. Kazdič má ultrarychlé prkénka a mizí nám. Dole to po rovinách docela perem, Vlk říká: „Tak jsme měli jet od začátku!“ Nestíhám tempu a docvakávám si je až v kopci. Nahoře na posledním kopečku nám fandí Blánš. Závěrečný sjezd po sjezdovce si vyžádal Tomešův pád. Jiřin padá až na rovince 10 metrů před cílem. Čekám na ty opozdilce. Cíl a další vzájemná gratulace. Foto. U stanu se nám vysmívají Pozlovice, že prý o parník. Pět minut. Sakra. Příště jim to vrátíme.
Guláš. Čaj. Pokec. Přesun k autu a domů. Cesta dobrá. Posádka mi spí. Probudí je až rozhovor na Českém rozhlase Pardubice s musherama o jejich sportu a psech (husky, malamut, samojed…). Konečně chápu přesný význam zařazení Varla Frištenského (primitiv-potah). Nás Varel (Tomeš) při K70 netáhl a Jiřin se dokonce celou dobu bál, aby nám Varel nevyhnil, neb mezi námi nebyla síla, která by si s jeho devadesáti kily poradila.
Dobře jsme dojeli, poděkovali si za pěkný výlet i zážitek. Za rok možná, snad ... zas.
Záznam z GPS: délka 67 035 m, převýšení 1 850 m, čas 5:25:47, max rychlost 56.1 km/h.
Umístění Jiskry: 30. flek ze 120 dokončivších.
